Orel
Orel je české jméno pro několik vzájemně nepříbuzných rodů dravců z čeledi jestřábovitých. Jedná se o velké ptáky obývající převážně starý svět.
Známí jsou orlové rodu Aquila, kam patří orel skalní (Aquila chrysaetos) nebo orel královský (Aquila heliaca), nebo orlové rodu Haliaeetus, kam patří orel mořský (Haliaeetus albicilla) nebo orel bělohlavý (Haliaeetus leucocephalus), symbol Ameriky.
Několik druhů orlů hnízdí i na území České republiky, je to orel královský, orel skalní a orel mořský. Všechny druhy jsou přísně chráněné.
Orlové jsou heraldickým zvířetem. Na americkém kontinentě byl orel v toltécké a aztécké tradici ztělesněním slunce při jeho putování po obloze. Aztékům zosobňoval jejich nejmocnějšího boha Huitzilopochtliho a „orlové“ byli také jejich elitní bojovníci.
Popis
- Délka těla: 80–90 cm
- Rozpětí křídel: 195–220 cm
- Hmotnost: 2,8 - 4,5 kg
Orel skalní je robustní pták s dlouhým ocasem, velkými a silnými spáry, silným zobákem a širokými křídly, které mají mezi letkami mezery pro dosažení vyššího vztlaku při vznášení. Zbarvení a velikost se viditelně liší podle několika poddruhů (viz níže). Podobně jako u mnoha jiných dravců jsou i u orla skalního samice výrazně větší než samci. Zbarvení peří se pohybuje od černohnědé po tmavě hnědou se zlatým odstínem na temeni hlavy a zátylku, díky kterému získal i svůj anglický název zlatý orel (Golden Eagle). Hřbet bývá také obvykle světlejší než břišní část těla. Pohlaví se vzájemně od sebe zbarvením neliší. Mladí ptáci mají světlá pera na křídlech a při kořeni ocasu, které jim mizí až v pátém roce života.
Chování
Orel skalní je obyvatelem hornatých oblastí, polopouští, luk nebo polí. Je částečně tažný, v Česku jej můžeme vzácně spatřit od ledna do května, kdy odlétá na svá hnízdiště. Zde se zdržuje až do září a k nám se znovu vrací v říjnu. Patří k agresivnějším druhům.
Nijak zvlášť se hlasově neprojevuje, při letu občas vydává jemné hvízdání.
Potrava
Orel skalní má velice dobrý zrak. Při hledání potravy se vznáší ve velké výšce a bedlivě prohlíží terén pod sebou. Ve vzduchu se pohybuje průměrnou rychlostí 50 km/h, ale dokáže letět i 120 km/h a při letu střemhlav dosahuje rychlosti až 300 km/h.[1]
Ulovenou kořist většinou vynese na vyvýšené místo. Silným zobákem ji poté rozporcuje a natrhá na menší kousky, které konzumuje. Velice často loví v párech, přičemž využívá vzájemné spolupráce. Jeho potravou se nejčastěji stávají svišti, zajíci, myši, lasice, lišky, mladí jeleni (např. jelen sika[2]), občas i malí až středně velcí ptáci. Během zimního období, kdy je nedostatek potravy, se často přiživuje i mršinami.
Rozmnožování
Hnízdí v Alpách a v severní a jižní Evropě. Na stromech nebo skalách si buduje mohutné hnízdo, ke kterému se vrací každým rokem, přičemž ho vždy o něco zvětší. Hnízdo je až 2 metry široké a zhruba jeden 1 m vysoké a staví si jej ze silných větví a vystýlá jej rostlinami nebo trávou. Hnízdo postavené na stromech slouží až na období, kdy orli hnízdí, hned několika menším ptákům a savcům jako úkryt, ačkoli se po několika letech většinou pod masivní tíhou větví propadá.
Hnízdní období trvá od června do září (často se ale mění podle lokalit). Samice klade dvě bílá vejce, na kterých sedí zhruba 45 dnů. Mláďata jsou čistě bílá, postupně jim přibývá černé skvrnění a létat a vyhledávat potravu začínají až po 50 dnech života. Ve většině případů přežije jen jedno, starší a silnější mládě, které nepustí mladší k potravě nebo jej dokonce vystrčí z hnízda ven. Úmrtnost mláďat je nejvyšší týden po narození a prvního měsíce života se dožije jen poměrně malé množství. V přírodě se může orel skalní dožít i více než 26 let.[3]
Taxonomie
Orel skalní byl popsán Carlem Linném v 18. století v díle Systema naturae (Soustava přírody) pod latinským názvem Falco chrysaetos.[4]
U tohoto druhu rozeznáváme šest žijících poddruhů mírně se lišících zbarvením a velikostí:[5]
- Aquila chrysaetos chrysaetos (Linnaeus, 1758) – Eurasie kromě Pyrenejského poloostrova, východní až západní Sibiř.
- Aquila chrysaetos canadensis (Linnaeus, 1758) – Severní Amerika.
- Aquila chrysaetos daphanea Severtzov, 1888 – Jižní Kazachstán, východní Mandžusko a jihozápadní Čína, severní Indie a Pákistán.
- Aquila chrysaetos homeryi Severtzov, 1888 – Apeninský poloostrov a severní Afrika, východní Turecko až Írán.
- Aquila chrysaetos japonica Severtzov, 1888 – Japonsko a Korea.
- Aquila chrysaetos kamtschatica Severtzov, 1888 – Východní Sibiř, od Altaje po Kamčatku. Často je označován jako totožný s poddruhem A. c. canadensis.
Orel skalní a člověk
Orel skalní se velice často používá jako lovecký pták v sokolnictví. V Kazachstánu, Kyrgyzstánu, západním Mongolsku a v Číně, kde je známý pod názvy burkut nebo berkut, je místními kočovníky stále využíván pro lov lišek a vlků.[3]
Byl také předlohou pro standard Římských legií, aquila. Nalezneme ho též v národním erbu Egypta, Mexika, Rumunska a mnoha jiných států.
V některých kulturách byl a stále je uctíván jako posvátný pták a jeho pera a jiné části jeho těla se používají při mnoha náboženských ceremoniálech, zvláště pak mezi domorodými indiány ve Spojených státech a Kanadě, kteří mimo jiné nosili čelenky z orlích per. Některými byl považován také za symbol síly a odvahy. Podle aktuálního zákona Spojených států amerických je i v současné době povolen lov orlů skalních několika vybraným domorodých kmenů k provádění náboženských ceremoniálů.[6]
V minulosti byl však i tvrdě pronásledován a zabíjen v důsledku názorů, že napadá mladá zemědělská zvířata. V současné době je již orel skalní v mnoha státech světa přísně chráněným druhem.[7]