Činčila

Činčila (Chinchilla) je rod hlodavců z čeledi činčilovití (Chinchillidae). Původně pochází z And Jižní Ameriky. Jejich teritorium se táhlo od Talca (v Čile) podél pobřeží na sever až do Argentiny, Bolívie a Peru. Dlouhoocasé činčily (Chinchilla lanigera) žily v jižní části tohoto rozsáhlého území, krátkoocasé (Chinchilla brevicaudata) v severní části; jejich teritoria se pravděpodobně setkávala v oblasti Potrerillos. V současné době žijí poslední zbytky populací Činčil vlnatých na poměrně nevelkém území v Národní rezervaci činčil (Reserva Nacional Las Chinchillas) poblíž města Auco v oblasti Choapa.

Popis

Činčila dorůstá v dospělosti délky těla 25 – 35 cm, délky ocasu 15 – 20 cm a hmotnosti 400 – 600 gramů. Původní barva srsti byla světle až tmavě šedá. Dnes se vyskytují také barevné mutace bílá, stříbrná, černá, béžová a hnědá. Délka života se v přírodě pohybuje mezi 18 až 22 lety, v zajetí se dožívá 10 až 15 let. V přírodě mívá činčila 1–3 vrhy po 1–6 mláďatech. Březost trvá 111–113 dní, mláďata se rodí značně vyvinutá – hned po narození vidí a jsou osrstěná. Pohlavně dospívají v 5. až 6. měsíci, ale k chovu by se měla používat až od 10. měsíce.

Druhy činčil

Oba druhy činčil jsou v současnosti vedeny na Červeném seznamu IUCN jako kriticky ohrožené.

  • Činčila krátkoocasá, též činčila pravá (Chinchilla chinchilla) má poddruhy:
    • Činčila královská: Tato zvířata jsou již deset let zcela vyhynulá. Jediný vycpaný exemplář se nachází v Senckenberském muzeu ve Frankfurtu nad Mohanem.
    • Malá činčila krátkoocasá: V zajetí se tento poddruh chová jen zřídka. Ve volné přírodě žijící zvířata jsou téměř vyhubena.
  • Činčila vlnatá (Chinchilla lanigera): tento druh se v zajetí chová často, ale ve volné přírodě byl už téměř vyhuben. Někteří zoologové ještě rozdělují tento druh vlnaté činčily do tří typů. Vycházejí přitom z rozdílných oblastí původu nebo z rozdílných vzrůstových forem. Potom se tedy rozlišuje typ La-Plata, typ Costina a typ Raton (zakrslá činčila).

Činčily jako domácí zvířata

Jako domácí zvíře se stala činčila oblíbenou teprve v poslední době. Většina činčil žijících v zajetí žije stále ještě na kožešinových farmách.[zdroj?] A tak existuje neobvyklá situace, kdy z divokého užitkového zvířete se dosud nestalo zvíře domácí. Tento stav se nazývá polodomestikace.

Činčila, která je v chovatelských obchodech nabízena jako kožešinové zvíře, ale nyní i jako domácí zvíře, patří mezi malé činčily a je to kříženec činčily krátkoocasé a činčily vlnaté. Ve vzhledu přitom převládají znaky činčily vlnaté. Ta je stavbou těla protáhlejší s velkýma ušima oproti málokdy přivážené zavalité činčile krátkoocasé.

Největší činčila je Viskača, na rozdíl od ostatních činčil žije v nížinách.

Smyslové vnímání

Činčily se díky svým smyslům znamenitě přizpůsobily životu v daném prostředí. Tyto jejich schopnosti přetrvávají i při domácím chovu.

Zrak:

Velké oči, dokonalé přizpůsobené špatným podmínkám, jsou typické pro zvířata aktivní za soumraku a v noci. Přesto činčily příliš dobře nevidí, mají špatné prostorové vidění a jen stěží dokáží odhadovat vzdálenosti. Jako téměř všechna zvířata, která se mohou stát něčí kořistí, mají i činčily oči posazené daleko od sebe, což jim umožňuje pohled téměř v celém svém okolí.

Sluch:

Sluch je nejlépe vyvinutým smyslem těchto jihoamerických hlodavců. Velké uši jsou mimořádně pohyblivé. Sluchové schopnosti mají velký význam i pro vzájemné dorozumívání činčil. Velké uši nemají kvůli poslechu, ale díky dobrému prokrvení hrají velkou roli i při regulaci tělesné teploty.

Čich:

Čich u činčil je pravděpodobně velmi dobře vyvinut. Svůj nos uplatňují nejen při navazování kontaktu a každodenním styku s ostatními zvířaty, ale i při prozkoumávaní potravy a pro ně neznámých předmětech. Jejich čich dokáže výrazně reagovat na pachy které se jim nezamlouvají.

Chuť:

Činčily mají dobře vyvinutou chuť. Po čichovém testu následuje ochutnávka, podle níž se činčila rozhodne, zda ji potrava chutná či nikoliv.

Hmat:

Dlouhé hmatové vousy kolem čenichu umožňují činčilám se zorientovat i za naprosté tmy, v rourách či úzkých spárách. Hmatové vosy, jejichž kořeny jsou spojeny s velkým množstvím nervů, mohou zachytit i ty nejmenší vibrace a pohyby vzduchu.

Mutace

Činčily se nevyskytují pouze v jedné barevné mutaci, existují desítky barevných odstínů. Zde je výpis základních barev činčil:

DOMINANTNÍ

  • Standard Gray (šedá) - činčily jsou celé šedé, břicho je bílé. Takto vypadají činčily vyskytující se v přírodě. Z této přírodní barvy se vytvořily všechny ostatní mutace a jejich křížením se vždy vracíme zpět k této původní barvě.
  • Black Velvet (černý samet) - činčily bývají na hřbetě černé, pouze břicho je bílé. Je zde letální faktor, kvůli kterému se činčily nemohou křížit mezi sebou, protože by se malé činčily rodily mrtvé, popřípadě by zemřela při porodu matka. Tyto činčily se ale můžou rozmnožovat s jinými barevnými mutacemi - například se Standard Gray.
  • White (bílá) - činčily jsou celé bílé. U některých se můžou vyskytovat šedé znaky na kořenu ocasu a u oblasti očí. Oči jsou černé. Uši jsou tmavě šedé. Je zde taktéž letální faktor jako u barvy Black Velvet.
  • Beige (béžová) - činčily jsou celé béžové, břicho je bílé. Oči jsou červené. Barva Beige se dělí na 4 stupně tmavosti - 3 stupně jsou heterozygotní (Hetero Beige) a jeden homozygotní (Homo Beige).
  • Ebony (ebenová) - Barva Ebony se dělí na 4 stupně tmavosti. 3 stupně jsou heterozygotní (Hetero Ebony), kdy činčila není celá černá, a poslední stupeň je homozygotní (Homo Ebony), kdy jsou jedinci celí uhlově černí, břicho, tlapy i ocas taktéž.